Láska a vztahy jsou téma, který řeší asi každej. V některých životních fázích možná i víc než by sám chtěl. Bohužel žádnej takovej předmět ve škole není a od rodičů se o vztazích jako takových dozvídáme jen málo. Dobře míněný rady našich maminek (hlavně ať nechlastá a přinese domů peníze) v téhle době moc neobstojí.
Tim nechci říct, že rodiče nemají na náš pohled na vztahy vliv. Ba naopak, formují nás dost zásadně, protože je to první model vztahu, který poznáváme a který ve většině případů příjimáme za svůj. Neznamená to ale, že víme, o čem vztahy doopravdy jsou.
Nevím to ani já:) Ale při zkoumání toho, co vlastně od vztahu chtít jsem objevila tři základní stupně, jaký vztahy můžou být. Nevím přesně, kdo s touto teorií přišel, určitě nejsu první, kdo ji na blogu řeší. Ale takto to vidím i já:
Level 1 – vztah závislosti
Je to úplně první (a přirozená) fáze vztahu, kdy jste na maximum zamilovaní. Jste se svou drahou polovičkou pořád, všechno ostatní odsouváte do pozadí, nic není důležitějšího než být s tim druhým. To všechno je ještě znásobené hormonovou bouří, všechno je hrozně intenzivní. Tohle období ja záludný v tom, že si do druhýho projektujeme všechny naše sny a touhy, vytváříme si představy o tom, jaký ten druhý vlastně je. Drobný nedostatky přehlížíme, pozitivní stránky násobíme. Ten druhý je prostě dokonalost sama:) Často jsme pak zamilovaní spíš do své představy o tom druhým nebo (a to je především můj případ) se zamilují do potenciálu vztahu bez ohledu na to, jestli to ten druhý vidí stejně.
Potud by to bylo více méně v pořádku, pokud by na to plynule navázala další vývojová fáze vztahu. Ale u závislejších osobností je tento přechod nesen dost nelibě (znám i takový chlapy, ale chtě nechtě je tohle doména především žen). Nejraději by v této fázi zůstaly na pořád, byly středobodem partnerova vesmíru, nic okolo aby neexistovalo. Je to typ lidí, co si potřebuje svoji vlastní identitu potvrzovat tím druhým, bez něj nejsou ničím, jakoukoliv svobodnou vůli partnera berou jako útok na sebe samé („však co máš co chodit s klukama na pivo, to nemůžeš být doma jak každej normální chlap“), velkej průšvih nastává, když jste ve vztahu s hysterikem („kdybys mě měl rád, tak seš se mnou a nelezeš nikam do hospody, beztak tam chodíš kvůli té k***ě, ty seš takovej sobec, seš nechutný sobecký hovado“ – to všechno provázený srdceryvným pláčem, v horším případě fyzickým útokem). Manipulovat se však nemusí jen hysterickými výbuchy, závislá osoba vás taky může dusit svou láskou a hodností. Je to stav, kdy je druhej tak hodnej až to bolí, nemá pořádně svůj život, koníčky, kamarády, jen kolem partnera běhá, plní mu všechno, co mu na očích vidí (a pak se diví, jak je možný, že si začal něco s tou potvorou od vedle, když doma měl na co si vzpomněl). Způsobů manipulace je spousta, vydalo by to na celý román (vydírat se dá i sexem a jídlem), každopádně zbystřete vždycky, když se v požadavcích druhého objeví nátlak pomocí pocitů viny nebo citové vydírání („kdybys mě měl rád, tak bys na fotbal s klukama nešel a byl bys raději se mnou“).
Ale pryč už od patologické podoby fáze 1. Pokud jsou oba ve vztahu rozumní, následuje fáze 2 - vztah nezávislosti. O tom zase příště.