Tak jsem vstoupila do 27. roku svýho života. Ne vždycky to bylo jednoduchý, ne vždycky to bylo veselý. Leden 2010 byl však hodně přelomový a najednou spousta věcí a situací do sebe zapadla. Takže 5 zásadních věcí, který jsem pochopila:
Klíčem ke spokojenýmu životu je odpustit sám sobě
Fráze, která se objevuje snad v každé motivační literatuře, včetně článků v Cosmpolitanu:) Průšvih je, že se nikdy nedozvíte, co to přesně znamená, jak se to dělá a jestli se vás vůbec tento problém týká. V podstatě člověk není schopen pochopit význam těch slov do doby, než si skutečně odpustí, ale v tu chvíli už si něco takovýho vlastně číst nepotřebuje, protože má tuhle fázi za sebou. Ani já nejsem schopná dát nějaký klíč. Věci se však daly do pohybu ve chvíli, kdy jsem přestala mít na sebe extrémní nároky a vzdala se pokusů zavděčit se všem.
Neprinceznit
Další důležitá věc, kterou jsem pochopila je, že se člověk nemůže vnitřně nikam posunout, pokud si nechá na svým území kralovat někoho jinýho a/nebo sám si hraje na princeznu, co potřebuje zachránit. Dlouho jsem hledala viníka, proč můj život není takovej, jakej jsem chtěla, na druhou stranu jsem se nechala postrkovat do rolí, který jsem vůbec nechtěla hrát. Ale protože jsem měla strach vymezit se vůči ostatním, tak to vždycky končilo katastrofálně. Po letech karambolů jsem pochopila, že jen já sama jsem zodpovědná za svůj život a za to, jak bude dál vypadat. A pokud má někdo problém s tím, kdo jsem, co dělám a že se nechovám tak, jak si on představoval, je to čistě jeho probém, ne můj. Opět klišé, ale v mým životě znamenal obrat o 180 stupňů.
Žádný extrém není životaschopný
To říkal už Budha a asi věděl, o čem mluví:) Často (spíš nepřetržitě) jsem se v tom svým hledání životní pravdy pohybovala v extrémních polohách, buď a nebo, černá/bílá, nic mezi tím. Nejspíš proto, že všechno mezi tím nedávalo tolik prostoru živit své iluze. Extrémy jsou bezpečný, protože se v nich člověk nemusí konfrontovat s ničím jiným. A když už ten život stojí za dvě věci, aspoň ty představy zůstanou dokonalý a bezchybný.
Není jediné správné cesty
Částečně souvisí s předchozím bodem. Myslela jsem si, že existuje nějaka jediná univerzální pravda, co je správné, co není, a o čem ten život ve skutečnosti je. Jediná pravda je to, že taková pravda neexistuje. Těch pravd je něco přes 6 miliard:) Každý máme vlastní cestu a každý má možnost chovat se podle vlastních hodnot, toho, co cítí, že je správné. Už proto nemá význam soudit jiný, protože nikdy nemůžem vědět, proč se člověk chová tak, jak se chová. Evidentně k tomu má své důvody a není v našich silách naplno pochopit situaci, ve které se druhý nachází. S tím souvisí i "spasitelský komplex" - kdy chce člověk zachraňovat svět. Další slepá ulička, která nikam nevede. A to double slepá ulička. Jednak pokud člověk nechce sám, nikdo jiný za něj rozhodnutí udělat nemůže. A za druhé, tohleto zachraňování je často jen únikem, snahou potvrzovat svou vlastní existenci skrz druhé. Jak říkal náš pan děkan (a možná to říkal i někdo jiný:) - cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly.
Činy dělají člověka
Snad nejčastější nešvar, co u lidí kolem sebe (hlavně v IBM) vidím - neustálý pocit nedocenění. I já jsem si touto fází prošla, i když ne směrem k IBM. Ale často jsem si říkala, jestli je tohle všechno, co můžu čekat. Že mám přece na víc, že takhle ten život přece neměl vypadat. Nespokojenost sice člověka může posunout dál, ale to, co vidím kolem sebe (a týkalo se i mě), je zakonzervování v tomto stavu. Neustálý přešlapování na místě a frustrace z toho. A nakonec totální zacyklení, protože se tito lidé odmítají rozvíjet, dokud ... (nebudu manažerem, nebudu mít prachy, nenabídnou mi lepší místo, blablabla), takže s nimi už na zajímavé projekty nikdo nepočítá. Když jsem si takhle vylívala tu svoji neschopnost v rámci koučování, podívala se na mě lektorka a řiká mi: "Z jakýho titulu si ty myslíš, že máš na víc než ostatní? Koho zajímá, že TY máš pocit, že máš potenciál? To, co určuje, jestli jsi doopravdy schopná nebo ne, jsou tvý činy, to, co děláš." A já jsem si v duchu liskla.
Taky se sebou občas bojujete?