Nepatřím k těm šťastlivcům, co se snadno a rychle rozhodují. Spíš naopak, většinou mě ta rozmanitost všech různých možností tak paralyzuje, že nevím odkud začít a tak raději setrvávám na místě, protože to – když nic jinýho – aspoň znám, tudíž je to bezpečný. Většinou v tomhle bodě na plné čáře vítězí racionalizace, takže se nějak uchlácholím proč tohle a tohle nejde a proč je to moc velký riziko a všechno jede dál.
Do stejné pasti jsem se dostala i s IBM. Měla jsem sto důvodů odejít, ale nikdy jsem to neudělala, jen jsem hledala důvody, proč zůstavat. Jakkoliv zněly rozumně, pravda je, že to byl doopravdy jenom strach vykročit do nejistoty, převzít zodpovědnost za svůj život a jít tím směrem, kterým doopravdy chci. Až přišla poslední kapka (která působila spíš jak kýbl ledové vody:), během chvilky jsem napsala výpověď a svou IBM kariéru po víc jak 3 letech pověsila na hřebík.
K některým rozhodnutím člověk holt musí vyzrát, musí pochopit spoustu věcí a hlavně si přiznat, že i když něčemu moc věřil a chtěl udělat maximum, tak to holt někdy nejde. A je lepší tohle poznat, utnout to a vydat se novým směrem, než dál setrvávat v něčem, co dávno nefunguje, v něčem, co mu nepřináší aní potěšení ani pocit smysluplnosti.
Určitě to není tak, že bych na IBM zanevřela. Naopak IBM vděčím za velkou životní zkušenost, za několik výborných kamarádů a hlavně za to, že jsem si tady našla lásku, resp. se nechala od lásky uhnat:))) Mohla jsem si čuchnout k project managementu, ochutnala práci v multikulturním prostředí a vyzkoušela si, co dělat nechci. A i to je výborný zjištění. Když zjístíte, co dělat nechcete, už vám nic nebrání dělat to, co doopravdy chcete.
Tak mi držte palec:)