Tak jsem se pustila do Projektu Štěstí. Našla jsem spoustu zajímavých blogů, jak zvyšovat štěstí v každodenním životě (určitě mrkněte na Šťastný blog), objevila stejnojmennou knížku (tu taky můžu jen a jen doporučit), ale pořád ne a ne najít nějakou základnu, na které to postavit.
A tak jsem začala dumat, jak by vlastně taková kostra měla vypadat. Určitě nebudu první, kdo s něčím podobným přišel, takže na autorských právech netrvám:))) Ale když jsem přemýšlela, co vlastně teda tvoří podstatu pocitu štěstí v životě člověka a co se musí stát, aby se člověk šťastný necítil, došla jsem ke své židličkové teorii.
Židlička má 4 nohy, díky kterým na ní člověk může člověk pohodlně sedět (=cítit se šťastný).
Tyto 4 nohy jsou:
- zdraví
- vztahy, rodina
- peníze, majetek, jistota
- práce, seberealizace
Když jsou u židličky tyto nohy pevné, má člověk dobrý základ cítit se šťastný. Pokud je člověk fyzicky i duševně zdráv, má kvalitní vztah a výborné kamarády kolem sebe, má finanční rezervu a vydělá víc než utratí a má zaměstnání, které ho baví a vidí v něm smysl, pak může na své židličce pohodlně sedět.
Když nastane problém v jedné oblasti, když člověk např. onemocní, ale ostatní zůstane stejné, má se o co při své léčbě opřít. Stejně tak jako když přijde o práci, ale má zdraví, úspory i milující rodinu, pořád se svět nezhroutí a takový člověk se snadno dostane zpátky a může nohu znovu upevnit.
Horší je, když se zlomí nohy dvě. To už člověka stojí velké úsilí vybalancovat svou židličku, aby nespadla. A často se to dá sice dočasně udržet, ale síly hodně rychle dochází.
Pokud nefungují oblasti tři nebo čtyři, spadne všechno. Člověk se pak musí sbírat a skládat dohromady po kouskách, často za pomoci odborníků, protože sám je tolik vyčerpaný se dostat zpátky nahoru.
Samozřejmě je tento model hodně zjednodušený, oblasti se různě prolínají, ale z mé zkušenosti jsou dány právě takto.
Schopnost opravovat nožičky určitě hodně souvisí i s výchovou v rodině - to, co každý považuje jako "standardní hladinu štěstí". Pokud je někdo vychováván milujícími rodiči a v harmonickém prostředí, určitě se mu bude mnohem snáz vracet do tohoto nastavení než člověk, který byl roky zvyklý spíš strádat. Pro něj je často pak pocit štěstí, o kterém mluví ostatní, jen velkým otazníkem, kterému nerozumí a tudíž ani nemá tolik motivace o něj usilovat.
Tolik k mé teorii židličky. Když jsem viděla, jak moc je vlastně taková židlička vratká, tak mě zamrazilo, jak snadno je vlastně člověk zranitelný. I ze své vlastní zkušenosti před několika lety, ta spirála, kdy se pose*e jedna věc a další už se jen nabalují a člověk je dole ani neví jak, je děsivá. Dodneška mám tuhletu zkušnost jako vykřičník, na který nesmím zapomínat, protože dolů se člověk dostane opravdu rychle, kdežto cesta zpátky je na dlouho.
Teď mám zrovna rozpracovaný plán pro tyto nožičky, další pokrok v Projektu Štěstí budu reportovat:)